Tři skvělá rande, dlouhé večerní zprávy, první společný víkend. A pak stačí jedna věta – „Chybíš mi“, „Co kdybychom spolu jeli na dovolenou?“ nebo „Jak to vlastně vidíš s námi?“ – a místo radosti se ve Vás zvedne vlna neklidu. Najednou Vám začne vadit, jak píše, jak mluví, jak se na Vás dívá. Odpovídáte pomaleji, nacházíte důvody, proč se tento týden vidět nemůžete, a v hlavě se ozve tichá myšlenka: „Možná to stejně není ono.“
Pokud to znáte, nic s Vámi není v nepořádku a nejste bezcitní. To, co prožíváte, může být jedním z projevů vyhýbavého stylu vazby. Podobné reakce ale mohou mít i jiné příčiny a samotné nutkání stáhnout se ještě nemusí znamenat, že máte vyhýbavou vazbu. Pokud se však tento vzorec ve Vašich vztazích opakuje, stojí za to podívat se na něj blíž.
Pohled z praxe: Past dokonalé samoty
V ordinaci se čas od času setkávám s lidmi, pro které je samota tím nejbezpečnějším místem na světě. Mají v ní svůj řád, klid, disciplínu a hlavně kontrolu – nikdo je neruší, nikdo po nich nic nechce. Paradox nastává ve chvíli, kdy se ohlédnou po vztahu. Hluboko uvnitř sice po někom touží, ale jakmile se k nim někdo přiblíží, spustí se ochranný mechanismus: nic není dost dobré.
Vzpomínám si na klientku, která mi popisovala: „Já vlastně žiju hrozně ráda sama, mám svůj klid. Ale když potkám někoho fajn, po chvíli mi na něm začne všechno vadit. Pořád hledám chyby a na každém něco najdu, abych si mohla říct, že bude lepší být zase sama.“ Skutečný problém nebyl v tom, že by neuměla být sama – naopak, samota byla jejím štítem. Past byla v tom, že nedokázala snést blízkost, která není dokonalá, a raději všechno ukončila, než aby riskovala ztrátu kontroly.
V době seznamovacích aplikací má tento vzorec ještě jednu podobu. Další profil je vždy na dosah, takže je snadné odejít ve chvíli, kdy se začne něco prohlubovat – vztah, který nikdy nepřestane být „jen něčím“ (tzv. situationship), nebo ghosting, kdy člověk prostě přestane odpovídat. Navenek to vypadá jako nezájem. Uvnitř to často bývá úleva, že se nemusí ukázat zranitelný.
Teorie attachmentu: Když je blízkost hrozbou
Zatímco úzkostná vazba volá po blízkosti za každou cenu, vyhýbavá vazba reaguje přesně opačně. Tento vzorec se může utvářet různými cestami. Někdy má kořeny v prostředí, kde byly emoce odmítány, kde byla vyžadována velká samostatnost („ty už jsi velká, ty to zvládneš“) nebo kde byla péče chladná, odmítavá či příliš náročná. Roli ale mohou hrát i pozdější vztahové zkušenosti, temperament nebo současné životní okolnosti – a z toho, jak se člověk chová ve vztazích v dospělosti, nelze automaticky usuzovat na to, jaké měl dětství.
U některých lidí se tak může vytvořit vnitřní přesvědčení: „Spoléhat se na druhé je nebezpečné. Když budu chtít lásku a podporu, dostanu akorát odmítnutí nebo zranění. Spolehnout se můžu jen na sebe.“ V dospělosti se tento mechanismus může aktivovat ve chvílích, kdy hrozí hlubší propojení. Blízkost pak nervová soustava nemusí vnímat jako bezpečí, ale spíš jako ohrožení vlastní autonomie.
Psycholog a párový terapeut Stan Tatkin v této souvislosti upozorňuje, že lidé s vyhýbavým stylem vazby často používají nezávislost jako jakýsi štít. Autonomie je pro ně tak důležitá mimo jiné proto, že se mohou obávat, že by se v těsné blízkosti druhého člověka ztratili.
Past falešné soběstačnosti
Vyhýbavý styl vazby se navenek tváří velmi suverénně. Člověk působí nezávisle, úspěšně a „všechno zvládne sám“. Uvnitř se však může skrývat velké vyčerpání z neustálé ostražitosti.
Když ve vztahu narazíte na konflikt nebo na přání větší intimity, Vaše nervová soustava může přepnout do režimu útěku. Vypnete emoce, uzavřete se do sebe, začnete druhému vyčítat maličkosti, abyste měli důvod odejít, nebo se ponoříte do práce a koníčků. Tímto odpojením sice na chvíli ulevíte svému tělu, ale zároveň přicházíte o to nejcennější – o možnost zažít, že s někým můžete být v bezpečí, aniž byste museli obětovat sami sebe.
Jak se na to dívám já
Ve své práci vycházím z daseinanalýzy. V ní se méně ptáme, jaký „typ vazby“ člověk má, a víc se zajímáme o to, jak je ve vztahu přítomen – čemu se otevírá a před čím se uzavírá. Odtažení pak není jen chyba, kterou je třeba opravit, ale také způsob, jakým člověk chrání něco, co je pro něj cenné: vlastní prostor, svobodu, pocit, že zůstává sám sebou. Smysluplnější než otázka „jak to vypnout“ tak často bývá otázka: Co by se stalo, kdyby blízkost nebylo potřeba tolik hlídat?
Jak se vydat na cestu k bezpečnému propojení
Změnit vyhýbavý vzorec neznamená nutit se do věcí, které jsou Vám nepříjemné, ani se trápit tím, že potřebujete čas o samotě. Jde o to naučit se rozlišovat mezi skutečným ohrožením a strachem z blízkosti.
- Zpozorněte u nutkání utéct: Když ucítíte náhlou vlnu podráždění nebo potřebu „zabalit to“, zastavte se. Místo okamžitého odchodu, mlčení nebo zrušeného rande si zkuste říct: „Teď mluví můj strach z toho, že ztratím prostor, ne skutečné nebezpečí.“
- Komunikujte své potřeby místo zmizení: Namísto toho, abyste se znenadání odmlčeli, zkuste svou potřebu pojmenovat: „Záleží mi na Tobě, ale teď se mi v hlavě mele moc věcí a potřebuji pár hodin pro sebe. Není to kvůli Tobě.“ Pro druhého je to obrovský rozdíl oproti tichu.
- Trénujte pobyt v blízkosti skrze tělo: Všimněte si, co se ve Vás děje, když Vás partner obejme nebo chce mluvit o citech. Stahuje se Vám hrudník? Zadržujete dech? Zkuste v tom napětí s dechem chvíli vydržet, místo abyste hned utekli myšlenkami jinam.
Vyhýbavý a úzkostný vzorec se ve vztazích často potkávají: jeden se stahuje, druhý naléhá – a oba se tím navzájem utvrzují ve svých obavách. S touto dynamikou je možné pracovat i společně v párové terapii, například v přístupu zaměřeném na emoce (EFT), který vychází právě z teorie vazby.
Závěr
Vyhýbavá vazba není chladnokrevnost ani nedostatek citů – je to hluboce zakořeněný ochranný mechanismus. V terapii se pro něj někdy používá metafora zraněného vnitřního dítěte, které se naučilo, že spoléhat se na druhé bolí; je to jeden z možných způsobů, jak tomuto prožívání porozumět. Cesta k naplňujícímu vztahu nevede přes ztrátu svobody, ale přes odvahu ukázat se druhému člověku i ve své zranitelnosti. Skutečné bezpečí nevzniká v dokonalé samotě, ale ve chvíli, kdy zjistíme, že můžeme být s někým blízko a přitom zůstat sami sebou.
O autorce: Nicole Evors, MSc., je psycholožka ve zdravotnictví a psychoterapeutka s daseinanalytickým výcvikem. Věnuje se především mileniálům a generaci Z – vztahům, randění, osobním krizím a životu v zahraničí. Pracuje česky i anglicky, online i osobně v Praze po předchozí domluvě, a nabízí také online párovou terapii.
