Objektivně všechno funguje tak, jak má. Práce přináší výsledky, vztahy běží, termíny se stíhají, na sociálních sítích to vypadá jako dobrý život. A přesto se uvnitř rozhostí zvláštní, těžko pojmenovatelné prázdno. Místo radosti přichází tichá otázka: „A to je opravdu všechno? Kde jsem v tom všem já?“
Pokud takový stav důvěrně znáte, chci Vám hned v úvodu říct, že existenciální krize sama o sobě nemusí být poruchou ani selháním. Podobné prožívání – prázdnota, ztráta radosti, odcizení nebo ztráta smyslu – se ale může objevovat také u deprese, a proto je dobré tyto možnosti od sebe úplně neoddělovat. Z daseinanalytického pohledu lze takové období chápat i jako moment, kdy se dosavadní kulisy Vašeho života vyčerpaly a Vaše vlastní existence se hlásí o slovo.
Pohled z praxe: Ticho pod nánosem každodenních výkonů
V terapeutické praxi se často setkávám s lidmi, kteří jsou zvyklí plnit nároky okolí a zvládat své role s obdivuhodnou precizností. Navenek drží pohromadě projekty, rodiny či firmy, ale v tichu mezi úkoly zažívají zvláštní cizotu. Jeden klient mi nedávno řekl: „Mám splněno všechno, co se ode mě očekávalo. A přesto se ráno probouzím s pocitem, že žiju život někoho jiného, že v něm vůbec nejsem.“
U mileniálů a generace Z má tato otázka často podobu tzv. krize čtvrtiny života. Odškrtali jste školu, první práci, možná i stěhování do zahraničí – a najednou chybí další jasný krok. K tomu se přidává neustálé srovnávání: na sítích vždy někdo právě cestuje, zakládá firmu nebo se zasnubuje. Lidé, kteří žijí v cizí zemi, k tomu často zažívají zvláštní dvojí odcizení – v nové zemi ještě úplně nezakořenili a domov už mezitím také není tím, čím býval.
Takové prožívání může mít podobu existenciální tísně – a zároveň se může překrývat s depresí, kterou lze rozpoznat jen při odborném vyšetření. Z existenciálního pohledu člověk v takové chvíli naráží na hranice toho, co unese neautentický způsob bytí – tedy život žitý jen podle vnějších očekávání a zaběhnutých automatismů, kdy spíše fungujeme, než abychom naplno byli.
Proč na nás existenciální krize doléhají?
Filosof Martin Heidegger upozorňoval na to, že člověk má přirozenou tendenci uvíznout v proudu toho, „jak se to má dělat“ a co se od něj zrovna očekává. Žijeme podle předepsaných scénářů, jedeme na setrvačník a přizpůsobujeme se všem možným rolím, až se jednoho dne zhroutí samozřejmost, se kterou jsme dosud kráčeli vpřed.
Francouzský filozof Albert Camus v této souvislosti popisoval ten zlomový okamžik:
„V jistém bodě se kulisy zhroutí. Vstanete, nasednete do tramvaje, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, oběd, tramvaj, čtyři hodiny práce, večeře, spánek a pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota ve stejném rytmu… A pak jednoho dne vyvstane otázka ‚proč‘ a všechno se rozběhne v tom tichém, ochromujícím údivu plném rezignace.“
Jak se na to dívám já
Daseinanalýza, ze které ve své práci vycházím, nechápe úzkost a prázdnotu jen jako příznaky, které je třeba co nejrychleji odstranit. Vidí v nich také zprávu o tom, jak člověk svůj život právě teď žije. Z tohoto pohledu lze náhlý záblesk – kdy si uvědomíme vlastní ztracenost v rutině – chápat ne jako chybu systému, ale jako probuzení: setkání s vlastní svobodou a s úzkostí, která k ní neodmyslitelně patří. Je to jeden z možných způsobů, jak takovému období porozumět. Teprve když se přestanete opírat jen o vnější jistoty, můžete začít zkoumat, co je pro Vás skutečně nosné.
Past hledání „správných“ odpovědí
Když nás přepadne existenciální prázdnota, míváme přirozenou snahu situaci okamžitě vyřešit. Často saháme po radikálních krocích – měníme práci, město, zemi – nebo se naopak snažíme zatnout zuby a stávající stav vydržet. Někdy může být změna práce, vztahu nebo prostředí zásadní součástí řešení. Pokud se ale neodrazí od toho, co se děje uvnitř nás, můžeme v nových kulisách narážet na tytéž otázky. Proto stojí za to se na chvíli zastavit a prozkoumat, jak se ke svému životu a světu vztahujeme. Smysl nelze naplánovat ani vyčíst z příruček; rodí se tiše tam, kde si dovolíme žít v souladu se svým vlastním prožíváním.
Jak se vydat vstříc hlubšímu smyslu
Projít takovým obdobím vyžaduje odvahu pobýt v nejistotě, zpomalit a přestat před vlastním prožíváním utíkat. Co Vám na této cestě může pomoci?
- Dovolte si zastavit se bez výčitek: Přestaňte se nutit do okamžité akce a výkonu. Prázdnota a úzkost potřebují prostor, aby mohly promluvit a ukázat Vám, co ve Vašem životě volá po změně.
- Zkoumejte své vlastní ukotvení: Položte si otázku: „Co by v mém životě zůstalo pravdivé, kdyby z něj zmizela očekávání druhých lidí – včetně těch, která na mě dýchají ze sociálních sítí?“
- Přijměte úzkost jako průvodkyni: Úzkost v existenciálním smyslu není nepřítel, kterého je nutné hned umlčet. Může být signálem, že se probouzíte ze setrvačnosti a berete zodpovědnost za svůj život do svých rukou.
Pokud prázdnota, ztráta radosti nebo úzkost trvají delší dobu či Vám ztěžují běžné fungování, je dobré obrátit se na odborníka, který pomůže rozlišit, co se ve Vašem prožívání děje.
Závěr
Období vnitřního vyprázdnění a existenciálních otřesů nemusí být koncem, ale může být šancí k opravdovému probuzení – pozvánkou přestat hrát předepsané role a začít ve svém životě pobývat naplno, vědomě a po svém.
Pokud byste své hlubší směřování a otázky rádi prozkoumali do hloubky a s laskavým průvodcem po boku, jste v mé ordinaci srdečně vítáni. Můžeme se na to podívat spolu.
O autorce: Nicole Evors, MSc., je psycholožka ve zdravotnictví a psychoterapeutka s daseinanalytickým výcvikem. Věnuje se především mileniálům a generaci Z – vztahům, randění, osobním krizím a životu v zahraničí. Pracuje česky i anglicky, online i osobně v Praze po předchozí domluvě, a nabízí také online párovou terapii.
