„Jasně, to nevadí.“ „V pohodě, vezmu to.“ „Klidně přijdu.“ Kolikrát za týden tyhle věty řeknete, i když to ve skutečnosti vadí, nechcete to vzít a nejraději byste zůstali doma? Souhlasíte s dalším přesčasem, odpovíte na pracovní zprávu v jedenáct večer, protože už je vidět, že jste ji přečetli, nebo strávíte víkend s lidmi, u kterých dopředu víte, že Vás vysávají. Uvnitř se zatím hromadí vztek, únava a pocit, že Vám vlastní život protéká mezi prsty.
Pokud to znáte, nejste „přecitlivělí“ ani neflexibilní. Často to souvisí s tím, že se neumíme nebo bojíme chránit své vlastní vnitřní hranice.
Pohled z praxe: Strach z odmítnutí namísto únavy
V ordinaci se neustále setkávám s lidmi, kteří navenek působí extrémně kompetentně a spolehlivě, ale uvnitř jsou na dně sil. Vzpomínám si na klientku, která popisovala: „Já prostě nedokážu říct ne. Když mi šéf dá další úkol nebo mě kamarádka požádá o pomoc, okamžitě řeknu ano, i když už teď padám na pusu. Mám panický strach, že když odmítnu, naštvou se na mě nebo mě přestanou mít rádi.“ Skutečný problém nebyl v množství práce, ale v tom, že svou hodnotu měřila tím, kolik toho vydrží pro druhé.
Zvlášť silně to často prožívají lidé, kteří žijí v zahraničí. V nové zemi, kde si teprve budujete okruh přátel a místo v práci, je „ne“ ještě těžší – každé odmítnutí může vypadat jako riziko, že zůstanete úplně sami. A tak se člověk přizpůsobuje víc, než by doma kdy musel.
Proč je pro nás tak těžké nastavit hranici?
Schopnost vymezit si prostor nevzniká ve vakuu. U některých lidí má obtížné nastavování hranic kořeny v dětství – v přesvědčení, že láska a přijetí jsou podmíněné. Mohli se učit, že hodné děti nezlobí, neodmlouvají, nevyžadují moc prostoru a hlavně se přizpůsobují okolí. Jindy obtíž s hranicemi vzniká z pozdějších zkušeností, z osobnostních charakteristik nebo ze současných vztahových a pracovních podmínek.
Dítě, které vyrůstá v takovém prostředí, si může odnést přesvědčení: „Když se vymezím a budu chtít něco jiného než moji blízcí, ohrozím tím naše pouto.“ Dítě je na svých pečujících osobách závislé, a proto pro něj může být představa ztráty vztahu velmi ohrožující. V dospělosti se tento vzorec může ozvat ve chvílích, kdy máme říct „ne“. Nervová soustava to vyhodnotí jako ohrožení, zapne poplach a my raději ustoupíme, abychom se vyhnuli napětí a konfliktu.
Na to, jak tělo reaguje na dlouhodobou zátěž, upozorňuje i psychiatr a odborník na trauma Bessel van der Kolk v knize Tělo sčítá rány. Popisuje, že dlouhodobý stres se neodehrává jen v hlavě, ale propisuje se i do těla – a může se projevovat napětím, vyčerpáním nebo psychosomatickými obtížemi. Chronické překračování vlastních hranic může být jedním ze zdrojů takové zátěže.
Past falešné ohleduplnosti
Když neumíme nastavovat hranice, žijeme v iluzi, že jsme ohleduplní a hodní. Dlouhodobé potlačování vlastních potřeb ale může mít i odvrácenou stranu – jedním z jeho možných důsledků je pasivní agrese. Tím, že neustále ustupujeme, učíme druhé, že naše hranice neexistují. Postupně v nás může růst zášť, která jednoho dne vybouchne kvůli úplné maličkosti – kvůli špatně vyhozenému odpadku nebo nevyndané myčce. Partner nebo okolí pak nechápou, co se stalo, protože „přece o nic nešlo“. Šlo. O stovky předchozích chvil, kdy jste sami sebe odsunuli stranou.
Ve vztazích se to často projevuje i tak, že jeden z partnerů neustále ustupuje a druhý ani netuší, že něco není v pořádku. Pokud se v tom poznáváte jako pár, dá se s tím pracovat i společně v párové terapii.
Jak se na to dívám já
Daseinanalýza, ze které ve své práci vycházím, chápe člověka vždy jako bytost ve vztahu – k druhým lidem, ke světu i k sobě samému. Hranice v tomto pohledu nejsou zdí, která nás od druhých odděluje, ale místem, kde se setkáváme. Kdo nemá hranice, ve vztahu vlastně není přítomen celý – je tam jen jeho přizpůsobivá část. Říct „ne“ tak paradoxně může být způsobem, jak druhému nabídnout víc sebe, ne méně.
Jak se vydat na cestu k bezpečnému vymezování
Nastavit si hranice neznamená stát se chladnou osobou, která se od druhých odtahuje. Hranice nejsou zdi proti druhým, ale dveře, kterými pouštíme ven to, co nám škodí, a dovnitř to, co je pro nás dobré.
- Zpozorněte u pocitu odporu: Když ucítíte stažený žaludek, sevřenou hruď nebo tichý vztek ve chvíli, kdy Vám někdo něco navrhuje, zastavte se. Takové signály nemusí vždy znamenat jednoznačné „ne“, ale mohou být upozorněním, že stojí za to zjistit, co teď vlastně potřebujete – často ještě dřív, než to stihne zpracovat hlava.
- Dopřejte si čas na odpověď: Nemusíte odpovídat hned – ani na zprávu, kterou už „máte přečtenou“. Zaveďte si větu: „Díky, promyslím to a dám vědět zítra.“ Získáte tím prostor odpojit se od vnějšího tlaku.
- Komunikujte jasně a bez omluv: Když říkáte ne, nepotřebujete vymýšlet složité výmluvy. Stačí jednoduché, laskavé, ale pevné: „Tohle teď nezvládnu“ nebo „Takhle mi to nevyhovuje.“
Závěr
Hranice ve vztazích nejsou známkou sobectví, ale základním stavebním kamenem zdravé sebeúcty. Cesta k hlubokým vztahům nevede přes to, že se zrušíte a budete sloužit všem ostatním. Skutečná svoboda i blízkost začínají ve chvíli, kdy máte odvahu stát na vlastní straně – i za cenu toho, že se to v danou chvíli někomu nebude líbit.
Pokud máte pocit, že se v nastavování hranic a vlastních potřebách často ztrácíte, jste v mé ordinaci srdečně vítáni. Nemusíte na to být sami.
O autorce: Nicole Evors, MSc., je psycholožka ve zdravotnictví a psychoterapeutka s daseinanalytickým výcvikem. Věnuje se především mileniálům a generaci Z – vztahům, randění, osobním krizím a životu v zahraničí. Pracuje česky i anglicky, online i osobně v Praze po předchozí domluvě, a nabízí také online párovou terapii.
