Na rande se smějete vtipům, které Vám vtipné nepřijdou. Na otázku „Kam půjdeme?“ odpovídáte „Je mi to jedno“, i když to jedno není. A když se druhý na chvíli odmlčí nebo zruší schůzku, v hlavě se spustí film o tom, co jste udělali špatně. Strach z odmítnutí a opuštění se umí schovat za velkou péči, vstřícnost a přizpůsobivost – a přitom nás může držet v napětí, aniž bychom si to v danou chvíli plně uvědomovali.
Když se takové situace opakují, máme tendenci pochybovat o sobě a přísně se hodnotit. Z pohledu psychologie a fungování nervové soustavy však nejde o selhání na Vaší straně, nýbrž o pochopitelnou, byť velmi vyčerpávající obrannou reakci. Někdy může souviset se starými zraněními, jindy se může utvářet i jinými cestami – nemusí vždy vycházet z konkrétní rané zkušenosti.
Pohled z praxe: Tichý alarm v běžném dni
Často za mnou přicházejí lidé, u kterých byste na první pohled neuhodli, že bojují s vnitřní nejistotou. Úspěšní profesionálové, schopní partneři, lidé, kteří v práci řeší krizové situace s chladnou hlavou. Jakmile se ale ocitnou doma ve vztahu, dynamika se změní. Nedávno mi jeden klient popisoval situaci, kdy jeho partnerka jen unaveně povzdychla a neodpověděla hned na jeho otázku. Během vteřiny se mu v těle spustil poplach a v hlavě naskočilo: „Něco je špatně, už mě nemá ráda, odchází.“ Místo klidného rozhovoru okamžitě přepnul do režimu usmiřování – začal kolem ní kroužit, nabízet pomoc a zjišťovat, co udělal špatně, jen aby napětí zmizelo. Ten největší tlak přitom nevycházel z chování jeho partnerky, ale z toho, jak citlivě jeho tělo na jakékoliv ticho reagovalo.
Zvlášť intenzivně to mohou prožívat lidé, kteří žijí v zahraničí. Když je partner v nové zemi jediným blízkým člověkem nablízku a rodina i přátelé jsou stovky kilometrů daleko, má i drobný náznak odstupu mnohem větší váhu. Ztráta vztahu by tu neznamenala „jen“ rozchod, ale i ztrátu celého zázemí.
Proč máme v sobě tak hluboký strach z opuštění?
Jedním z užitečných rámců, jak strach z opuštění pochopit, je teorie attachmentu (připoutání), kterou popsali John Bowlby a Mary Ainsworth. Jako malé děti jsme byli na péči dospělých zcela závislí – ztráta blízké osoby pro nás byla velmi ohrožující.
Pokud pečující osoby nebyly emocionálně dostupné, byly nepředvídatelné nebo reagovaly odmítáním, může si dítě vytvořit strategii, jak si vztah udržet: „Aby mě měli rádi, musím se přizpůsobit, zmenšit se nebo na sebe neupozorňovat.“ Vztah mezi dětstvím a chováním v dospělosti ale není přímočarý – roli hrají i pozdější zkušenosti a vztahy. U některých lidí se nicméně podobný vzorec v dospělosti objevuje: jakmile se ve vztahu objeví náznak nesouhlasu, ticha nebo odstupu, jsou mnohem citlivější na signály možného odmítnutí a jejich nervová soustava spustí poplach.
Psycholog a párový terapeut Stan Tatkin, autor psychobiologického přístupu k párové terapii (PACT), v této souvislosti upozorňuje, jak velkou roli ve vztazích hraje biologie. Podle něj je lidský mozek nastavený především na rozpoznávání hrozeb – a pokud partnera vnímá jako zdroj ohrožení nebo odmítnutí, může nás přepnout do režimu boje, útěku nebo strnutí. Pocit bezpečí ve vztahu je proto potřeba budovat vědomě a trpělivě.
Past kontroly a neustálého přizpůsobování
Když Vás ovládá strach z opuštění, často se objevují dvě opačné strategie. Buď se snažíte být maximálně dokonalí, poddajní a berete na sebe vinu za všechno, jen aby druhý neodešel, nebo naopak druhého neustále testujete a kontrolujete – žárlivostí, výčitkami, sledováním, kdy byl naposledy online. Obě cesty však vedou ke stejnému konci: k vyčerpání a k postupnému narušování vztahu, o který se tolik bojíte.
Tyto dynamiky se navíc odehrávají mezi dvěma lidmi. Když jeden partner naléhá a druhý se stahuje, oba se v tom kruhu snadno zaseknou. S takovým vzorcem je možné pracovat i společně v párové terapii, například v přístupu zaměřeném na emoce (EFT), který vychází z teorie vazby.
Jak se na to dívám já
V daseinanalýze, ze které ve své práci vycházím, nás nezajímá jen to, odkud strach pochází, ale také to, jak mění svět, ve kterém člověk žije. Kdo se bojí odmítnutí, žije často „venku“ – v očích, náladách a reakcích druhých – a jeho vlastní přání, názory a tempo se pomalu vytrácejí. Terapie pak není jen o zklidnění strachu, ale i o postupném návratu k sobě: k tomu, co chci já, i když to druhý nemusí přijmout.
Jak se vydat na cestu k vnitřnímu bezpečí
Překonat strach z odmítnutí neznamená stát se citově chladným člověkem, kterému na nikom nezáleží. Jde o to naučit se poskytovat bezpečí i sami sobě.
- Zpozorněte u náhlé paniky: Když Vám buší srdce nebo Vás zachvátí strach kvůli tomu, že druhý neodpovídá nebo se tváří odtažitě, zastavte se. V této chvíli může reagovat Vaše minulost, nikoliv nutně skutečná přítomnost.
- Ověřujte realitu místo domněnek: Místo rozvíjení katastrofických scénářů se zkuste s respektem zeptat: „Přijde mi, že dnes moc nemluvíš. Děje se něco?“
- Zůstaňte u sebe: Trénujte schopnost vydržet chvíle nepohodlí a nejistoty, aniž byste hned utíkali do extrémních akcí nebo se snažili situaci křečovitě zachraňovat na úkor sebe.
Závěr
Strach z odmítnutí a opuštění mohl ovlivňovat Vaši dosavadní zkušenost, ale nemusí určovat Vaši budoucnost. Cesta k naplněným a svobodným vztahům vede přes odvahu čelit těmto obavám a naučit se být sami sobě bezpečným přístavem.
Pokud cítíte, že Vás strach z opuštění ve vztazích opakovaně svazuje, jste v mé ordinaci srdečně vítáni – sami i jako pár. Nemusíte na to být sami.
O autorce: Nicole Evors, MSc., je psycholožka ve zdravotnictví a psychoterapeutka s daseinanalytickým výcvikem. Věnuje se především mileniálům a generaci Z – vztahům, randění, osobním krizím a životu v zahraničí. Pracuje česky i anglicky, online i osobně v Praze po předchozí domluvě, a nabízí také online párovou terapii.
